Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Čarodějnice - právo útrpné

9. 8. 2011

https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/0/07/Brockhaus_and_Efron_Encyclopedic_Dictionary_b50_897-0.jpg

 

Útrpné právo (tortura, či mučení) je označení pro mučení v rámci právně vymezeného schématu během vyšetřování a výslechu. Tortura byla ve středověku a raném novověku běžnou součástí vyšetřování u světských a církevních soudů, kdy byla považována za legitimní způsob, jak dosáhnout přiznání obviněného. V současné době je v členských zemích OSN jakékoliv mučení zakázáno mezinárodními smlouvami a přiznání, které by bylo mučením vynuceno, má být považováno za neplatné. Ačkoliv různé stupně nátlaku jsou při vyšetřování používány běžně, informace získávané mučením nebo podobnými praktikami jsou oficiálně považovány za nelegitimně získané.

Užívání tortury při výslechu vězňů a získávání důkazů bylo na světě na přelomu středověku až novověku poměrně rozšířeno. V různých zemích a v různých dobách byla regulována různě, někde se jednalo o několikastupňový proces (kde maximální použitelný stupeň mučení závisel na provinění a získaných důkazech), který nesměl končit zraněními trvalého charakteru, někde bylo prakticky neregulováno. V evropském právu se masivně prosadilo mučení v rámci změny trestního řízení na tzv. inkviziční, například původní zvykové germánské právo mučení neznalo a do trestního řízení se dostalo až recepcí římského práva. Ačkoliv se pravidla významně měnila, lze obecně říci, že k mučení se mohlo přistoupit jen na základě významných důkazů, ovšem pak byly možnosti kata prakticky neomezené – ovšem musel dbát zároveň na to, aby mučený nezemřel nebo aby pod tíhou útrap nezešílel či nespáchal sebevraždu. Důležitou regulací pro útrpné právo byl trestní zákoník Constitutio criminalis Carolina vydaný v roce 1532 císařem Karlem V., který užívání mučení spíše zmírňoval. Ačkoliv bylo obvykle požadováno, aby bylo přiznání potvrzeno po skončení mučení a jedině takovéto (nevynucené) mělo hodnotu, nedokázalo se zabránit nepravdivým doznáním (mučený nejenže trpěl, ale také mučením ztrácel čest, což sebou neslo právní důsledky a zejména u významnějších osob mohl být prostý trest smrti přijatelnější), proto se v 18. a nejpozději v první polovině 19. století začalo od užívání útrpného práva upouštět.

Záleželo též na tom, kdo byl objektem soudního zájmu. U šlechticů, na cti zachovalých měšťanů či církevních osob se k mučení přistupovalo jen zřídka, naopak tomu bylo u bezectných a vůbec nemajetných se k mučení mohlo přistoupit spíše. Církevní osoby navíc v některých zemích spadaly pod církevní soudy, které mučení akceptovaly oproti světským až s výrazným zpožděním a obvykle měly i daleko přísnější pravidla pro použití tortury, než soudy světské (což se týká např. i španělské inkvizice.

https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/e/e5/Theresiana-Hochziehen.jpg

Metody mučení a mučicí nástroje

Základní mučení se dělilo do dvou kategorií-první byla ta mučení, která mohla člověka zničit a nenávratně poškodit-zmrzačit (palečnice, skřipec…); druhá působila pouze silnou bolest, ale nemohla člověku vážně ublížit. Zvláště ve středověku existovaly speciální místnosti určené pro mučení, označované jako mučírny. Většinou se nacházely v podzemí, aby nebyl slyšet nářek mučených.

Používané metody mučení jsou poměrně známy z dochované faktografické literatury i mučicích nástrojů. Známé jsou například tyto:

  • palečnice – drcení palců na rukou

Palečnice se řadí k mírnějším nástrojům útrpného práva. Jedná se o upravený šroubový lis, složený ze dvou či tří plochých dřevěných (později železných) pásků, spojených suvně stahovacími šrouby. Pro zvýšení účinku byly vnitřní plochy pásků někdy opatřovány rýhováním, hraněním nebo i hroty, v modernější podobě byly pásky mírně prohnuté. Palečnice se používaly převážně k drcení prstů, přičemž nástroj mohl být nasazen na falangu prstu (mírnější podoba) nebo na kloub.

  • španělská bota – železný obal na lýtko opatřený zevnitř hroty, které se zarývaly do nohou při uzavírání obalu

 

https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/d/d3/Theresiana-Beinschrauben.jpg

 

Španělská bota se řadí k ostřejším nástrojům útrpného práva. Jedná se o upravený šroubový lis, jehož čelisti jsou uzpůsobeny do tvaru, vhodného k nasazení na holeň. Vnitřní plochy čelistí jsou opatřeny kovovými jehlami či ozubením,nebo kovovými výstupky v podobě tupých čtverců které v některých případech dokázali rozdrtit i kost obviněného, stahování zajišťují proti sobě umístěné dvojice šroubů (segmentová španělská bota) nebo jsou obě poloviny nástroje opatřeny rozevíracím pantem a stahování se provádí silnějším šroubem z jedné strany. Ranivý účinek spočívá při slabším stažení šroubů ve vzniku bolestivých a obtížně se hojících poraněních bérce, při silnějším utažení ve zhmoždění svalů bérce a holeně až k případným frakturám dlouhých kostí. Nezřídka kdy docházelo i k vykrvácení nebo vlivem infekce k otravě krve, která ve většině případů rovněž vedla ke smrti.Navíc se používala k přiznání k čarodějnictví. Byl to druhý nastroj hned po svěrači palců a před skřipcem.

 

  • natažení na žebřík - skřipec

       

  • železná panna

       

Železná panna se řadí k ostřejším nástrojům útrpného práva. Jde o kovovou či dřevěnou konstrukci, těsně obepínající trup či celé tělo vyslýchaného, opatřenou na vnitřních stranách ostrými kovovými hroty. Železné panny byly konstruovány ve dvou typech - první typ byl určen k dlouhodobějšímu pobytu vyslýchaného a hroty nebyly v přímém kontaktu s tělem - stresujícím působením byl pobyt v uzavřeném prostoru se špatnou výměnou vzduchu a spánková deprivace (vyslýchaný na hroty padal při usínání). Tento typ se nazýval také kabát a byl rozšířenější. Druhým typem je těsná konstrukce, kde hroty pronikají do těla při uzavírání nástroje. Starším typem obdobného mučícího nástroje byla dřevěná bedna s víkem pobitým hřeby nebo ostrými úlomky kamene. Alžběta Báthoryová údajně používala pro mučení a zabíjení dívek železnou pannu v podobě sochy, jejíž paže při dotyku objaly tělo odsouzené a probodly ho ostrými hroty. Podobný typ jako Báthoryová používala i španělská inkvizice.

  • bičování

      

Bičování, neboli mrskání, byl trest, široce používaný od starověku až do dnešních dob.

Ve starověku židé odsuzovali k bičování za trest při porušení obřadních předpisů či za zločin proti mravnosti. Odsouzený mohl dostat maximálně 40 ran, přičemž trest nebyl považován za společensky potupný a ponižující. Bičování bylo prováděno v synagoze. V průběhu bičování byly trestanému předčítány texty ze Starého zákona. Samotný průběh bičování sledoval vždy soudce, bičovaný ležel na zemi na břiše. Židé používali hůl či prut, později i bič, ten se časem rozdělil na tři řemeny, proto odsouzenec dostával maximálně třináct ran. Bičování se rovněž používalo v různých formách, novými nástroji jako devítiocasá kočka nebo tradiční bič. Bičování bylo založeno jako trest, který neznamená mrzačení (nenávratné poškozování těla). To však neznamená, že je to trest méně nepříjemný, protože u biče člověk mohl dostat 39 ran, které byly způsobeny hluboce a do krve. Další formy byly potom takzvané plané biče, které měly na konci veliké ostré předměty.

  • Vpétání do kola

Tento mechanismus jste mohli vidět ve filmu Máj. Bylo určeno pro zvlášť nenáviděné kriminálníky. Kolo pochází z Řecka a rychle se rozšířilo i do Německa, Anglie, Francie, Ruska a Švédska. Zařízení se skládá, jak název napovídá, z kola, které má mnoho výpletů. Končetiny oběti se rozbíjely železným kladivem, aby se mohly do kola zaplést. Potom se oběť, již zapletená, umístila na vysokou tyč, kde čekala na smrt. Často se stala potravou pro ptáky. zdroj

 

Muzeum útrpného práva

Český Krumlov

odkaz 1    odkaz 2       odkaz 3

Praha

odkaz

 

Online hry s tematikou tortury ( Pozor - BRUTALNÍ)

Tortura 1

Tortura 2