Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Čarodějnice - procesy v Českých zemích

9. 8. 2011

 

 

Čarodějnické procesy byly v českých zemích ojedinělé. Jediným územím, které významněji postihly, bylo Jesenicko a Šumpersko s převládajícím německým obyvatelstvem, které sousedilo se Slezskem; odtud na naše území pronikala pověra o moci čarodějnic. Během

17. století zde bylo upáleno asi sto lidí. Známý je případ Jindřicha Bobliga z Edelstadtu, který, podobně jako několik dalších osob, zneužil svého postavení světského soudce a vynucoval torturou doznání ke smyšleným zločinům. Šumperský děkan Kryštof Alois Lautner vystoupil jakožto zástupce církve na obranu čarodějnic, avšak sám roku 1685 skončil na hranici. Velmi negativní roli v celém případu ovšem sehrál Lautnerův představený, olomoucký biskup Karel II. z Lichtenstein-Castelkornu, který Lautnera Bobligovi vydal. K posledním procesům došlo v Šumperku roku 1696. Tyto procesy zachycuje též známý historický román Václava Kaplického Kladivo na čarodějnice, podle něhož byl natočen stejnojmenný film.

 

JESENICKÉ PROCESY

Ačkoliv původním smyslem křesťanství bylo šířit lásku a dobro, ona sama konala mnohdy největší zlo. Ďábel prý obýval duše prostého a většinou chudého lidu, který si poctivě a tvrdě vydělával na živobytí. Později už ale inkvizitorům nestačila chudina, začali obviňovat i bohaté či vlivné lidi, kterým později konfiskovali majetek. A přesto, za Satanovy sluhy bych označila právě ony inkvizitory, kteří krutě a bez kompromisu posílali upálit na hranici tisíce lidí a navíc bezostyšně ve jménu Boha otce!

Proč právě chudí lidé byli prvními, kteří stanuli před inkvizičními tribunály?

Není přece nic jednoduššího než pověrčivým lidem vykládat o hrůzách a vyvolat u nich nepředstavitelný strach. Strach byl hlavním nástrojem, proč potom soused udával souseda, bratr sestru …  

 

Čarodějnické procesy na Jesenicku (dříve Frývaldovsko) probíhaly v několika fázích, a to v letech od roku 1662 do 1684. Do českých dějin se určitě zapsaly jako temné období.
Ojedinělé případy se v českých zemích začaly objevovat již před třicetiletou válkou –
1. případ proběhl roku 1540 v Náchodě. V letech 1450 – 1503 se konalo pár zinscenovaných procesů v okolí Wroclawi. Skutečné potírání zločinu zvaného čarodějnictví však začalo teprve v 17. století.

 

 

"Návštěva u čarodějnice (detail)"

Edward Frederick Brewtnall

 

I. FÁZE PROCESŮ (1622)

Píše se rok 1622. V tomto roce umírá pastýř Schmied a z nejasných důvodů obviňuje svou manželku Barboru z čarodějnictví.

Po svém zatčení a následném mučení obvinila nešťastnice dalších pět žen, které byly údajně ve spojení s ďáblem. Zde padlo jméno i ženy jesenického radního Uršuly Hegerové či obchodnice Evy Bässlerové.

Barbora Schmiedová byla upálena 3. června 1622 v Nise, ostatní čarodějnice pak v srpnu téhož roku v Jeseníku. Sťata byla i Marta Wetzelová, která byla už před popravou  mrtvá . Mučení její ztýrané tělo nezvládlo a byl jí zlomen vaz.

Při každém procesu s čarodějnicemi byl ustanoven soudní tribunál a nejinak tomu bylo v Jeseníku – dříve Frývaldov. V čele zasedal biskupský advokát Jan Gross, dalšími zástupci byli Kašpar Schmidt a Melchior Wilden.

 

II. FÁZE PROCESŮ (1636 - 1648)

Další vlna se zvedla r. 1636 a zasáhla především oblast Nisska a Zlatohorska. Za hlavního podněcovatele nové inkviziční vlny byl označen biskupský prokurátor dr. Martin Lorenz z Nisy.

V roce 1639 se množství procesů rozšířilo natolik, že nisská zemská vláda vydala  povolení ke stavbě spalovacích pecí za účelem „spravedlivého popravování ďábelských přívrženců, čarodějnic a zloduchů“.

Jedním ze skeptiků vystupujících proti tomuto nepráví byl tehdejší vratislavský biskup Karel Ferdinand. Ten nechal sestavit zvláštní komisi pověřenou zkoumáním vynesených ortelů. Procesy totiž znamenaly pro vyšetřující soudní tribunál výnosný podnik. Bylo např. zjištěno, že zemská vláda v Nise získala za popravu 11 osob 351 tolarů, přičemž radní, purkrabí a další členové tribunálu obdrželi průměrně 9 – 18 tolarů.

Nikdy se již nepodaří zjistit, jaký byl skutečný počet obviněných osob, které byly v druhé vlně procesů v letech 1636 – 1648 upáleny jako čarodějnice. Neúplné údaje zemské vlády jich uvádí 26, ale bude to jen zlomek skutečného počtu obětí. Jen v roce 1641 bylo při čtyřech hromadných exekucích upáleno 16 osob. V letech 1639 – 1651 prý bylo upáleno v Nisském knížectví 242 osob.

 

III. FÁZE PROCESŮ (1651 - 1684)

Nejmasovější hony na čarodějnice zažilo nissko-ochmutské knížectví od roku 1651 a postihlo především Jeseník, Nisu, Glucholazy a Zlaté Hory.

Podobně jako u losinských událostí i zde stálo na počátku obskurní obvinění chlapce ze Širokého Brodu. Údajně se s jednou tamní čarodějnicí zúčastnil čarodějnického sabatu (shromáždění).

1. ortel v této etapě v letech 1651 – 1684 stihl Uršulu Schnurzelovou ze Širokého Brodu. V rozsudku čteme:

 

„Hrubě se proti přikázáním Božím prohřešila, od Boha, jeho matky a všech milých svatých odpadla, naproti tomu však tělem i duší prokletému pekelníku Rolandu se oddajíc, s ním mnohokráte tělesně obcovala, velebnou svátost znesvětila, též mnoha lidem čarováním uškodila…“

 

Po této ženě se ocitlz dne 7. června na hranici dalších pět žen, 19. června bylo dalších 7 osob upáleno. Procesy se rozrostly do obřích rozměrů a to do té míry, že např. v září roku 1651 přišlo při čtyřech hromadných popravách o život celkem 32 lidí, mezi nimiž byl upálen 1. muž.

Další exekuce (20. září) zbavila života 9 osob, podle jiných záznamů bylo při 11 hromadných popravách té doby upáleno 54 osob.

Zde se poprvé setkáváme se jménem pozdějšího losinského a šumperského inkvizitora Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu (dnes Zlaté Hory), který vykonával funkci přísedícího jesenického tribunálu. Byl zajisté pilným a učenlivým žákem inkvizitora Ferdinanda Zachera z Nisy.

Také zde opět zasáhl vratislavský biskup Karel Ferdinand a nabádal zemského hejtmana Jiřího, hraběte z Hodic „před příliš přísným a nebezpečným vedením procesů.“

Dále pravil: „připadá nám, jako by jedné nebo i více osobám se stalo příliš mnoho, jako by byly příliš zastrašovány a mučeny.“

Bohužel ani zde neuspěl a procesy pokračovaly dál.

Poslední ortely byly vyřčeny v letech 1683 – 1684. Na přelomu roku 1683 byl vyhlášen rozsudek nad třemi obyvateli Domašova – Kašparem Gottwaldem, Annou Stenzelovou a její dcerou Rozinou. Zde se uvádí:

 

„Ježto se Rozina ve svém trojnásobném výslechu dobrovolně přiznala a stále na výpovědi trvá, že jsouc svedena matkou, strašnému a hroznému zločinu čarodějnictví se oddala, na vidlích proletíc komínem k Ďábelským schůzkám na pastvisko vyjížděla, kde podle čarodějnických obyčejů tančila.“

 

Další známější rozsudky padly v neprospěch obviněných i v jiných knížectvích, např. v Opavě byly upáleny roku 1653 dvě ženy a v Ratiboři roku 1667 dalších 16 lidí.

Poslední známý slezský proces se odehrál r. 1740 ve Stínavě nad Odrou. Ještě roku 1775 se pokoušeli obyvatelé z okolí Nisy rozdmýchat nová obvinění z čarodějnictví, ale pokus jim NAŠTĚSTÍ nevyšel.

 

Na závěr musím uvést, že se nejspíš nikdy nedovíme o přesném počtu upálených osob, ale podle těch nejstřízlivějších odhadů si procesy v nissko-ochmutském knížectví vyžádaly v letech 1622 – 1684 nejméně 250 lidských životů.

Skutečné číslo však bude podstatně vyšší. zdroj

 

VELKÉ LOSINY, ŠUMPERK

 

 Jak je známo, každá příčina má svůj důsledek. A co se dá čekat v kraji, který je relativně ještě oslaben po třicetileté válce a zemí se táhnou zvěsti o čarodějnicích a hrozných povídkách o Ďáblovi… To pak stačí málo a je tu problém, který se stane osudným pro mnohé z Losinska, Šumperska a okolí.
Oním fatálním spouštěčem tragických událostí byla opravdu zbytečná chyba jedné stařeny. Aniž by chtěla, roztočila kolo smrti, které se zastavilo na 104 obětech!!!

"Zlá ježibaba při návštěvě laponských čarodějnic"
 J. H. Füsseli, 1796

 

Jsme v době, kdy lidé věřili na pověry a babské povídačky a není divu, že ono vyvražďování začalo vskutku obskurní záležitostí.

Byla Květná neděle roku 1678 a stará žebračka Maryna Schuchová se šla pomodlit do sobotínského kostela. Za trochu jídla byla ochotna udělat cokoliv.  Jelikož se jí již loni povedl onen kousek, rozhodla se Schuchová, že by i letos za trochu jídla ukradla posvěcenou hostii pro krávu porodní báby Doroty Groerové, aby lépe dojila. Ke zpovědi šla k sobotínskému faráři Eusebiu Leandru Schmidtovi, aby si mohla posléze pro tělo Páně v průběhu mše zajít. Tento farář byl po okolí znám jako fanatický kněz kážící proti čarodějnicím a jejich rituálům. Naháněl zatím jen zbytečně strach, ale jakoby stále čekal na svou příležitost zviditelnit se. Ani netušil, že to nastane tak brzy…

Ona neopatrná žebračka však byla tentokrátspatřena ministrantem, jak vkládá hostii do kousku plátna. Vše se řešilo jako závažný delikt a pošetilý farář dal písemně vědět nejenom hraběnce losinského panství a ostatním duchovním v okolí na malých farách, ale rovněž Kryštofu Aloisi Lautnerovi – děkanovi šumperskému.

 

 Jako první čte na zámku ve Velkých Losinách psaní zdejší hejtman Adam Vinarský z Křížova. Jeho paní – hraběnka Angelia Anna Sybilla z Galle rozená Žerotínová – se ocitla na tomto zámku coby správkyně majetku  za své dosud nezletilé synovce Františka Antonína Maxmiliána a Jana Jáchyma. Byla silně katolicky založená žena a oba chlapce v tomto duchu také vychovávala.  Mladíci se nesměli ani dovědět, že jejich otec Přemek ze Žerotína se přidal ke katolické víře až v roce 1652 a samotný rod Žerotínů stál v době dlouhých válek na nejvýznačnějších místech v proticísařském a protikatolickém táboře.

Samozřejmě že ji zpráva o potencionální čarodějnici v jejím panství neskutečně vyděsila, proto si nechala si zavolat své nejbližší rádce a samozřejmě i děkana Lautnera. A právě v tento den bylo vyřknuto jméno, jehož nositel se posléze postaral o vyvražďování ve slezském kraji.  

Jindřich František Boblig z Edelstadtu (dnes Zlaté Hory).  

 

Obratem přijíždí do žerotínského panství nedostudovaný právník a hlavně demagogický a obávaný inkvizitor se svým (poněkud handicapovaným) sluhou Ignácem. Činil se rychle a nechal sestavit inkviziční tribunál. Ten se skládal z hejtmana Adama Vinarského, rentmistra Vraného, purkrabího Mayera, správce hamru Richtera a fořtmistra Zeidlera.

Zprvu poněkud podceňován a „zesměšněn“ inkvizitor Boblig se pouští do svého díla smrti a ve vězení se ocitá Maryna Schuchová, Dorota Groerová a Dorota Davidová – žena, která poradila Groerové recept na dojení (hostii). Na „pomoc“ mu jsou zasláni i dva kapucíni – Carolus a Crescentianus, ovšem nikdo netušil, že se jedná o Bobligovy staré známé. Jejich úkolem je po dobrém přesvědčit ženy ve vězení, že byly vskutku ve spojení s Ďáblem.

Po několikanásobných výsleších, týrání a mučení ženy udávají další osoby, které je napadají. Boblig rozhazuje sítě a nejedná se už jen o ženy z chudých vrstev, ale hlavně o movitější a vážené dámy. Vězení se plní, udávání roste, ocitá se zde např. i manželka losinského papírníka Götterlicha. Po nelidském zacházení a krutých podmínkách pro přežití se však ženy ve vězení stávají labilními a doznávají se, že obcovaly s Ďáblem, létaly na Petrovy kameny na vidlích, zpívaly a dávaly si posvěcené hostie do bot. To se ovšem přestalo líbit losinskému faráři Tomáši Königovi, rýmařovskému duchovnímu Janu Františku Pabstovi, ale hlavně děkanovi Lautnerovi. A jelikož právě v něm shlédl Boblig velké ohrožení, nechal ho – samozřejmě falešně -  obvinit lazebnicí Biedermannovou a posléze dalšími ženami.

 Jelikož strach o své životy zachvátil i inkviziční tribunál, má Boblig ve všem relativně volnou ruku, zasílá do Prahy Apelačnímu soudu rozsudky a doznání a čeká na svolení k popravení oněch čarodějnic.

Drby a pomluvy se šíří a šířily vždy rychlostí blesku a není tedy divu, že se o třech „nezvedených“ duchovních ze severní Moravy dověděl i olomoucký biskup Karel hrabě z Liechtenstein-Kastelkornu. Hybnou pákou v tomto případě byly krásné kuchařky na losinské, šumperské a rýmařovské farnosti, což samozřejmě budilo pohoršení mezi lidem. A když už byl biskup navíc informován o udání z kacířství na tyto kněží, byla již Lautnerova návštěva olomoucké diecéze zbytečná.

Hranic s upalovanými ubožáky den ode dne přibývá. Po pěti letech nelidského mučení nechává Boblig na podzim 1685 upálit dokonce i šumperského děkana Lautnera.

Před svou smrtí byl pozván na oslavy do Mohelnice svým přítelem z mládí, duchovním Winklerem, a netušil, že jej tento muž zradil.

Ještě 6 let trvá, než vrchnost zastaví Bobligovy inscenované čarodějnické procesy.  

Zrůdné mašinérii inkvizičních tribunálů učinil přítrž až dědic Velkých Losin Jan Jáchym ze Žerotína, který roku 1689 dospěl. Definitivně však byly procesy zastaveny až císařským nařízením z roku 1692. zdroj

Na rozdíl od ostatních zemí Evropy byly u nás čarodějnické procesy spíše ojedinělé, k nejvýraznějším došlo na Šumpersku a Jesenicku. V těžkém období krátce po třicetileté válce lidé ještě věřili pověrám a babským povídačkám, a tak není divu, že spouštěčem tragických událostí byla zbytečná chyba jedné stařeny. Tím začala série inkvizičních procesů, která stála život 104 obětí.
 
 
Byla Květná neděle roku 1678 a stará žebračka Maryna Schuchová se šla pomodlit do sobotínského kostela. Za trochu jídla byla ochotna udělat cokoliv a jelikož se jí onen kousek již loni povedl, rozhodla se, že by i letos za trochu jídla ukradla posvěcenou hostii pro krávu porodní báby Doroty Groerové, aby lépe dojila. Ke zpovědi šla k sobotínskému faráři Eusebiu Leandru Schmidtovi, aby si mohla posléze pro tělo Páně v průběhu mše zajít. Tento farář byl po okolí znám jako fanatický kněz kážící proti čarodějnicím a jejich rituálům.
Neopatrná Schuchová však byla spatřena ministrantem, jak vkládá hostii do kousku plátna. Vše se řešilo jako závažný delikt a pošetilý farář dal písemně vědět nejenom hraběnce losinského panství a ostatním duchovním na okolních farách, ale rovněž i šumperskému děkanovi Kryštofu Aloisi Lautnerovi.
Hraběnka Angelia Anna Sybilla z Galle rozená Žerotínová, která spravovala losinské panství za své dosud nezletilé synovce Františka Antonína Maxmiliána a Jana Jáchyma. Byla silně katolicky založená žena a oba chlapce v tomto duchu vychovávala. Nesměli ani dovědět, že jejich otec Přemek ze Žerotína se přidal ke katolické víře až v roce 1652 a samotný rod Žerotínů patřil v době dlouhých válek mezi největší odpůrce cídaře a katolíků.
Zpráva o potencionální čarodějnici na jejím panství ji neskutečně vyděsila, proto si nechala zavolat své nejbližší rádce a samozřejmě i děkana Lautnera. Právě v tento den bylo rozhodnuto, že povolají Jindřicha Františeka Bobliga z Edelstadtu. Tento nedostudovaný právník a obávaný demagogický inkvizitor nechal rychle sestavit inkviziční tribunál. Ten se skládal z hejtmana Adama Vinarského, rentmistra Vraného, purkrabího Mayera, správce hamru Richtera a fořtmistra Zeidlera.
Zprvu poněkud podceňovaný inkvizitor Boblig se pouští do svého díla smrti a ve vězení se ocitá Maryna Schuchová, Dorota Groerová a Dorota Davidová (žena, která poradila Groerové recept na dojení) Na "pomoc" mu jsou zasláni i dva kapucíni - Carolus a Crescentianus, ovšem nikdo netušil, že se jedná o Bobligovy staré známé. Jejich úkolem je po dobrém přesvědčit ženy ve vězení, že byly vskutku ve spojení s Ďáblem. Po několikanásobných výsleších, týrání a mučení ženy udávají další osoby, které je napadají. Boblig rozhazuje sítě a nejedná se už jen o ženy z chudých vrstev, ale hlavně o movitější a vážené dámy. Vězení se plní, udání přibívá, ocitá se zde např. i manželka losinského papírníka Götterlicha. Po nelidském zacházení a krutých podmínkách pro přežití se však ženy ve vězení stávají labilními a doznávají se, že obcovaly s Ďáblem, létaly na Petrovy kameny na vidlích, zpívaly a dávaly si posvěcené hostie do bot.
To se ovšem přestalo líbit losinskému faráři Tomáši Königovi, rýmařovskému duchovnímu Janu Františku Pabstovi, ale hlavně děkanovi Lautnerovi. A jelikož právě v něm shlédl Boblig velké ohrožení, nechal ho (samozřejmě falešně) obvinit lazebnicí Biedermannovou a dalšími ženami.
lautner
 
Jelikož strach o své životy mají už i členové inkvizičního tribunálu, má Boblig ve všem relativně volnou ruku, zasílá do Prahy Apelačnímu soudu rozsudky a doznání a čeká na svolení k popravě čarodějnic. Drby a pomluvy na tři severomoravské duchovní se dostaly i k olomouckému biskupovi Karlu hraběti z Liechtensteina-Kastelkornu. A když byl biskup informován také o udání z kacířství na tyto kněží, byla již Lautnerova návštěva Olomouce zbytečná. Hranic s upalovanými ubožáky den ode dne přibývá. Po pěti letech nelidského mučení nechává Boblig na podzim 1685 upálit dokonce i šumperského děkana Lautnera.
Ještě 6 let trvají Bobligovy inscenované čarodějnické procesy. Zrůdné mašinérii inkvizičních tribunálů učinil přítrž až dědic Velkých Losin Jan Jáchym ze Žerotína. Definitivně však byly procesy zastaveny až císařským nařízením z roku 1692.
 

Ve Slezsku

 
Čarodějnické procesy na Jesenicku probíhaly v několika fázích, a to v letech od roku 1662 do 1684. Podle odhadů si procesy v nissko-ochmutském knížectví vyžádaly nejméně 250 lidských životů. Skutečné číslo však bude podstatně vyšší.
čarodějnice
 
 
I. FÁZE PROCESŮ (1622)
 
V roce 1622 umírá pastýř Schmied a z nejasných důvodů obviňuje svou manželku Barboru z čarodějnictví. Po svém zatčení a následném mučení obvinila nešťastnice dalších pět žen, které byly údajně ve spojení s ďáblem. Zde padlo jméno i ženy jesenického radního Uršuly Hegerové či obchodnice Evy Bässlerové.
Barbora Schmiedová byla upálena 3. června 1622 v Nise, ostatní čarodějnice pak v srpnu téhož roku v Jeseníku. Sťata byla i Marta Wetzelová, která byla už před popravou mrtvá . Při mučení byl jí zlomen vaz.
Při každém procesu s čarodějnicemi byl ustanoven soudní tribunál a nejinak tomu bylo v Jeseníku (dříve Frývaldov). V čele zasedal biskupský advokát Jan Gross, dalšími zástupci byli Kašpar Schmidt a Melchior Wilden.
 
II. FÁZE PROCESŮ (1636 - 1648)
 
Další vlna se zvedla r. 1636 a zasáhla především oblast Nisska a Zlatohorska. Hlavního podněcovatel nové inkviziční vlny byl biskupský prokurátor dr. Martin Lorenz z Nisy. V roce 1639 se množství procesů rozšířilo natolik, že nisská zemská vláda vydala povolení ke stavbě spalovacích pecí za účelem "spravedlivého popravování ďábelských přívrženců, čarodějnic a zloduchů".
Jedním ze skeptiků vystupujících proti tomuto nepráví byl vratislavský biskup Karel Ferdinand. Ten nechal sestavit zvláštní komisi pověřenou zkoumáním vynesených ortelů. Procesy totiž znamenaly pro vyšetřující soudní tribunál výnosný podnik. Bylo např. zjištěno, že zemská vláda v Nise získala za popravu 11 osob 351 tolarů, přičemž radní, purkrabí a další členové tribunálu obdrželi průměrně 9 - 18 tolarů.
Nikdy se již nepodaří zjistit, jaký byl skutečný počet obviněných osob, které byly v druhé vlně procesů v letech 1636 - 1648 upáleny jako čarodějnice. Neúplné údaje zemské vlády jich uvádí 26, ale bude to jen zlomek skutečného počtu obětí. Jen v roce 1641 bylo při čtyřech hromadných exekucích upáleno 16 osob. V letech 1639 - 1651 prý bylo upáleno v Nisském knížectví 242 osob.
 
III. FÁZE PROCESŮ (1651 - 1684)
 
Nejmasovější hony na čarodějnice zažilo nissko-ochmutské knížectví od roku 1651 a postihlo především Jeseník, Nisu, Glucholazy a Zlaté Hory. Podobně jako u losinských událostí i zde stálo na počátku obskurní obvinění chlapce ze Širokého Brodu. Údajně se s jednou tamní čarodějnicí zúčastnil čarodějnického sabatu. První ortel stihl Uršulu Schnurzelovou ze Širokého Brodu. Po této ženě se ocitlo 7. června na hranici dalších pět žen, 19. června bylo upáleno dalších 7 osob. Procesy se rozrostly do obřích rozměrů a to do té míry, že např. v září roku 1651 přišlo při čtyřech hromadných popravách o život celkem 32 lidí, mezi nimiž byl upálen 1 muž. Další exekuce konaná 20. září stála život 9 osob.
kladivo na čarodějnice
 
Zde se poprvé setkáváme se jménem pozdějšího losinského a šumperského inkvizitora Jindřicha Františka Bobliga z Edelstadtu, který vykonával funkci přísedícího jesenického tribunálu. Byl zajisté pilným a učenlivým žákem inkvizitora Ferdinanda Zachera z Nisy.
Také zde zasáhl vratislavský biskup Karel Ferdinand a nabádal zemského hejtmana Jiřího, hraběte z Hodic "před příliš přísným a nebezpečným vedením procesů." Dále pravil: "připadá nám, jako by jedné nebo i více osobám se stalo příliš mnoho, jako by byly příliš zastrašovány a mučeny." Bohužel ani zde neuspěl a procesy pokračovaly dál.
Poslední ortely byly vyřčeny v letech 1683 - 1684. Na přelomu roku 1683 byl vyhlášen rozsudek nad třemi obyvateli Domašova - Kašparem Gottwaldem, Annou Stenzelovou a její dcerou Rozinou. Další známější rozsudky padly i v jiných knížectvích, např. v Opavě byly upáleny roku 1653 dvě ženy a v Ratiboři roku 1667 dalších 16 lidí. Poslední známý slezský proces se odehrál r. 1740 ve Stínavě nad Odrou. Ještě roku 1775 se pokoušeli obyvatelé z okolí Nisy rozdmýchat nová obvinění z čarodějnictví, ale pokus jim naštěstí nevyšel. zdroj