Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


Čarodějnice - úvod

Čarodějnictví neboli čarodějství je označení pro nadpřirozené působení známé v mnoha světových kulturách, který však nemá žádnou obecně přijímanou definici. Může být chápáno jako součást magie, jindy je od ní oddělováno, jako méně intelektuální a více intuitivní. Ve většině kultur je spojováno především s ženami a také s působením zla pomocí magie. To vedlo k pronásledování skutečných či domnělých praktikantů čarodějnictví, především v raně novověké Evropě, objevuje se však dodnes, především v zemích subsaharské Afriky.

K nejčastějším schopnostem přisuzovaným čarodějnicím patří záškodná magie jako jsou kletby nebo uhranutí, milostná magie, věštění – především nekromantie. Praktikantka čarodějnictví se nazývá čarodějnice nebo s menší negativní konotací čarodějka, praktikant se nazývá čaroděj či čarodějník.

Čaroděj je osoba (mužského pohlaví) praktikující čarodějnictví. Osoba ženského pohlaví se podle okolností může nazývat čarodějka nebo čarodějnice - druhé označení bývá obvykle chápáno pejorativně nebo jako označení osoby zlé Odpovídající označení zlého čaroděje je černokněžník  Mág může být synonymem čaroděje nebo označení specializace. Další specializací je nekromant (pod vlivem angličtiny někdy označovaný též jako nekromancer), zabývající se magií smrti (obvykle je to považováno za černou magii) - tedy oživování mrtvých apod. Kouzelník (kouzelnice) – kromě dnešního chápání jakožto kabaretního baviče také spíše méně zkušený čaroděj. Arcimág - vyšší stupeň mága obvykle zající více druhů magie. Druid - v některých dílech se k reálnému historickému výkladu druida připisují ještě jiné magické schopnosti.

http://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/f/f9/Balai_sorci%C3%A8re_admin.jpg

Dobové zobrazení čarodějnice, 1451

 

Jako čarodějnictví se označuje několik fenoménů a to především následující:

  1. Prvním je nadpřirozené působení neštěstí, víra v něj má podle antropologů něj má vysvětlit lidské neštěstí a regulovat konflikty v komunitě. Toto pojetí čarodějnictví je hlavním důvodem proč byly a jsou čarodějnice pronásledovány.
  2. Do druhé skupiny lze zařadit praktikanty specifických druhů magie jako byly thessálské čarodějnice v antickém Řecku nebo severské čarodějnice praktikující seidr. Jistou podobnost vykazují i extatické kulty jako byly italští benandanti obvinění na přelomu 16. a 17. století inkvizicí z čarodějnictví.
  3. Pojem čarodějnictví se vyskytuje také v evropské lidové kultuře a v několika formách. Někdy je jako čarodějnictví označována například lidová magie, jejíž praktikanti bývají tradičně nazýváni mudrci a vědmy, v angličtině jako cunning folk („mazaní lidé“) nebo wise men/women („moudří muži/ženy"). Dále existují čarodějnice mýtické, v slovanském prostředí je typickou představitelkou ježibaba.
  4. Posledním typem je moderní čarodějnictví jako je kult Wicca, které vychází z pohanských náboženství, esoterismu a lidové magie. Samo se chápe jako náboženství kladoucí důraz na praktikování magie.

Dle regionu

 

 

Související informace naleznete v článku Antické čarodějnictví.

V antickém Řecku existoval na čarodějnice ambivalentní pohled, byly jim přisuzovány zlé úmysly, sexuální nenasytnost a ohrožování společenského řadu, někdy však byly považovány za krásné, mocné a laskavé. Magie provozovaná lidovými vrstvami byla nazývána goetia a patřili do ní praktiky tradičně spojované s čarodějnictvím jako jsou kletby nebo milostná kouzla. Už v starém Řecku existovalo do jisté míry pronásledování čarodějnic, například v Athénách byla upálena žena za praktikování nekromantie. Nejslavnějšími řeckými čarodějnicemi byly thesálské čarodějnice uctívající bohyni Hekaté o kterých se tradovalo že dokáží z nebe stáhnout měsíc. V mýtech vystupují mocné čarodějky jako Kirké nebo Médeia.

Výrazně negativní názor na čarodějnictví, respektive na záškodnou a neoficiální magii měli Římané. Už v roce 450 př. n. l. byl vydán zákon proti venefica, škodlivé magii a na začátku 2. století př. n. l. byly v Římě praktikanti magie dokonce hromadně pronásledováni. Tyto opatření byla způsobena strachem elit z magie, neměla však žádný náboženský základ.

Severní Evropa

Vikingům byla známa magie zvaná seidr, praktikovaná především ženami a v noci. Její praktikantky se nazývali valy či völvy a mýty a pověsti o nich mluví ve většině případů příznivě. Věřilo se že v noci sedlají zvířata, například vlky a medvědy, či dřevěné hole a jezdí na nich na svá setkání. Se seidrem byla spojována především bohyně Freya, která s ním seznámila ostatní bohy.

U Slovanů byl praktikant záškodné magie nazýváni koldun, v případě ženy kolduňa, zatímco ostatní uživatelé magie byly nazýváni vedun, vědma a mnoha dalšími výrazy. V roce 1071, ještě v pohanské době, byly v Rostově dvěma kouzelníky z neúrody obviněny čarodějnice a jejich činnost nakonec vedla k úmrtí mnoha žen.

Jak bylo chápáno čarodějnictví u Keltů není známo, Tacitus ovšem popisuje ženy v dlouhých černých řízách s pochodněmi v ruce, které společně s druidskými hudebníky povzbuzovali keltské válečníky. Jestli se jednalo o druidky či někoho jiného není jasné

.

Křesťanská Evropa

 
Související informace naleznete v článku Evropské čarodějnictví.
 
V počátcích křesťanské éry bylo čarodějnictví chápáno jako praktikování kouzel, věštění, často za pomoci démona. Obraz sabatu a smlouvy s Ďáblem se objevil až v 10. století ve spisu Canon Episcopi a až do 12. století jsou v literatuře čarodějnice běžně nazývány bonae feminae ("dobré ženy"). V počátcích křesťanství byla považována víra v čarodějnictví považována za pohanskou pověru a jejich pronásledování se církevní a světská moc bránili. Zážitky čarodějnic byly považovány podle oficiálního učení za halucinace a přestože v 9. století už byly v některých zemích zavedeny zákony trestající čarodějnictví smrtí nedošlo k žádnému rozsáhlému pronásledování.

V 14. a 15. století se pak už začalo používat slovo sabat pro noční setkání a objevila se víra v to že čarodějnice jsou spolčeny s Ďáblem. Obraz který se o nich objevil byl velmi podobný představě o kacířích a čarodějnictví bylo považováno za herezi. Pronásledování začalo přibližně v polovině 14. století, vyvrcholilo na přelomu 16. a 17. století a skončilo na počátku 18. století. Odhady počtu obětí se pohybují mezi 40 000 a 100 000, údaj devět miliónů tradovaný na konci 19. století je naprosto nepodložený. Některých oblastí se pronásledování dotklo velice mírně či dokonce vůbec, příkladem jsou území obývaná vyznavači pravoslaví, ale také Španělsko.

Příčina tohoto rozsáhlého pronásledování není zcela jasná, mezi možné vlivy patří například napětí mezi katolíky a protestanty, renesanční zájem o magii, který mohl oživit víru v čarodějnictví, války, neúroda a očekávání příchodu Antikrista.  Na počátku 18. století však převládl skeptický pohled a popravy postupně opadly, vliv na to mohli mít obavy elit o vlastní bezpečí a společenský řád a také nástup osvícenství.

V 19. století se opět začala svobodně praktikovat lidová magie spojovaná s čarodějnictvím, která ve 20. století ovlivnila vznik Wiccy a novopohanství. Dobové zákony postihovali pouze šarlatánství, většinou po obvinění nespokojeným klientem a přestože sporadicky stále docházelo k lynčování, tak takové jednání stát trestal.

Teorie o původu

Okolo původu fenoménu čarodějnictví středověké Evropy se rozpoutala během 20. století rozsáhlá odborná diskuse. Byly vyvolány především britskou antropoložkou Margaret Murray, která ve své knize The Witch-Cult in Western Europe (Čarodějnický kult v západní Evropě) z roku 1921 přišla s teorií, že středověké čarodějnice přímo navazovaly na pohanství a dokonce na neolitický kult plodnosti. Přestože její teze byly všeobecně odmítnuty, měly velký vliv na vznik kultu Wicca. V roce 1966 však italský historik Carlo Ginzburg prokázal existenci kultu plodnosti jménem Benandanti, s kterým byl na přelomu 16. a 17. století inkviziční proces. Od té byla dokázána existence dalších podobných kultů a kořeny evropské čarodějnické praxe a jejího obrazu jsou hledány v šamanismu.

 

Asie

Starověký Přední východ

Starověké prameny o čarodějnictví na Předním východě se týkají především Mezopotámie. V této oblasti existovalo v opozici vůči oficiální kněžské magii, Chammurapiho zákoník trestal záškodná kouzla trestem smrti a objevuje se v něm i zkouška vodou. Čarodějnická praxe byla tvořena především magií slov a manipulací s figurkami či panenkami a čarodějnicím byla přisuzována schopnost neviditelnosti, procházení zdí, narušování kosmického řádu a přivození nemoci, neplodnosti či rituální nečistoty. S čarodějnicemi je často spojován noční démon Lilitu.

Čarodějnictví bylo nazýváno kašapu „otrávení“, kašu „svázání“ a množstvím výrazům související se slinami a jejich použitím k záškodné magii. Čaroděj byl nazýván rakhu „ten, kdo používá slin“, a v sumerštině gal-ukh-zu „člověk, který to umí se slinou“ a ugh-dugga „ten, který mumlá při plivání“, čarodějnice kadištu, ištaritu nebo ba´arum ša muši „noční lovkyně“.

U Chetitů musela být praktikantem čarodějnictví žena, která nenáleží k oficiálnímu kněžstvu, ale byla znalá lidových praktik. Označovala se ideogramem shugi „stará“.

 

Judaismus

Související informace naleznete v článku Čarodějnictví a věštění v Bibli.

V judaismu byl stejně jako v Mezopotámii směšován pojem čarodějnictví a černé magie. Patří do něj praktiky nekromantů nazývaných slovem šoel ´ov „ten, kdo zpovídá přízrak“ a doreš el ha-metim „ten, kdo zpovídá mrtvé“, z nichž nejznámější je čarodějnice z Endoru. Další formou bylo kášaf, jež souvisí s skrytem či temnotou. Jeho praktikant se nazýval mekhashshef, a měl být vyloučený ze života společenství a praktikantka mekashshefah, které náleží trest smrti. Židům bylo známé také uhranutí quiah („závist“, „žárlivost“) a zlé oko ´ajin ra´ah. Čarodějové byly jinak nazýváni n´hašim „hadi“. Ve Starém zákoně lze nalézt větu "Čarodějnici nenecháš naživu" (Ex 22,17), ale výraz ve skutečnosti spíš znamená traviče

Čína

V Číně existovali čarodějnice i čarodějové zvaní wu, známí už z nejstarších historických textů.[ Z období pozdní dynastie Čou existují záznamy o odstupu státních kněží vůči čarodějům. Wu vypuzovali zlo a choroby z obydlí a provozovali své řemeslo ve stavu transu a jejich ústy mohli mluvit mrtví, posedlí byly nazýváni ling-pao.