Mantichora
Jeden z důvodů, proč být obezřetný při návštěvě jihoasijských pralesů, je právě tohle stvoření. Poznáte ho snadno – lví tělo (často červené barvy), lidská hlava na jednom konci a jedovatý osten, případně celý hrozen téhož na konci druhém, čili na ocase. V ústech má tři řady ostrých zubů, oči modré. Její hlas zní jako žesťová sekce – kombinuje v sobě zvuky píšťal a trubky. Živí se masem, počítaje v to i člověčinu.
Dravec je to obávaný, jak dosvědčuje jedna ze středověkých legend o Alexandru Velikém. Ten přišel při svém slavném tažení o třicet tisíc mužů jen díky lvům, medvědům, drakům, jednorožcům – a mantichorám. (Kyng Alisaunder, Anglie, 13. století).
První, kdo se o mantichorách zmínil, byl řecký lékař Ktésias, působící na perském dvoře v pátém století před Kristem. Zmiňuje ji i Plinius a celá řada antických autorů.
I její jméno je perského původu – martikhoras znamená v překladu lidožrout a dlouho neznamenala nic víc, než lidožravého indického tygra (což narozdíl od žraloka lidožravého čili Carcharodon carcharias, není zoologický termín a ve shodě s ním představuje pouze odchylku od normálu, jež se v tygřím případě stává většinou handicapovaný jedinec,neschopný ulovit jinou kořist, než pomalého a snadno zranitelného člověka.) Teprve postupem doby se mantichora stala symbolem strachu a krutosti – mimo romantizující středověk k tomu především přispěl tupý popis a opis indických chrámových figur.