Jdi na obsah Jdi na menu
 


Yuki onna

2. 8. 2011

 

https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/d/dc/Suuhi_Yuki-onna.jpg

 

 

V doslovném překladu z japonštiny to znamená sněžná žena a přesně vystihuje podstatu i povahu tohoto ledového démona, který v Japonsku přebývá. Jak už bývá u démonů elementů zvykem, ráda se soustředí na poutníky, které ve vánicích svádí z cesty. Občas přitvrdí a svým ledovým dechem je zmrazí.

Že však není tak zcela bez citu, o tom vypráví jedna japonská pověst, jíž si vám dovolím předložit .

    Před dávnými časy žil na severu dřevorubec Mosaku s mladým učedníkem Minokičim.

    Někdo říká, že Minokiči byl Mosakuovým synem a že mu bylo dvacet let, jiný tvrdí, že osmnáct, ale ke mně se ten příběh donesl takhle.

    Žili nejlépe, jak se v té studené zemi žít dá, pracovali a celkem se měli dobře.

    V jeden zimní den – a zimy jsou na severu opravdu pořádné, se obloha zatáhla těžkými mraky a netrvalo dlouho a přišla vánice.

    "Utíkejme!" zakřičel Mosaku. Učedníka nemusel dvakrát pobízet; za chvíli se už oba ukrývali v chatě, kde vesele plápolal oheň. Sněžné bouře jsou v provincii Musashi časté, ale většinou netrvají dlouho. Tahle však nepřestávala. Až do večera se opírala do stěn, proháněla vzduchem myriády těžkých vloček a zasypávala kraj sněhem, jakoby chystala příchod další doby ledové. Oba dřevorubci tak dlouho čekali, až se živel uklidní, až na ně přišel spánek.

    Když začal oheň uhasínat a příjemně vytopená chata chladnout, vzbudil se Minokiči. Chtěl přiložit – ale v tom se rozletěly dveře a dovnitř vrthl studený vítr. Uhasil oheň, vyhnal zbytky tepla a přinesl něco, nad čím se učedníkovi málem zastavilo srdce.

    V chatě se objevila krásná žena v bílém kimonu, přistoupila k Mosakuovi a dýchla na něj. A znovu. Z úst jí vanula bílá mrazivá mlha.

    "Yuki onna. Sněžná žena, " vykřikl Minokiči a roztřásl se – ne zimou , ale strachem. Vyprávění o ledovém démonu, jenž v mrazivých nocích přichází pro lidské životy, slyšel snad tisíckrát.

    Yuki onna, neboť to skutečně byla ona, se na něj překvapeně podívala. Minokiči se schoulil do klubíčka, nepřestával se třást a neodvažoval se na démona pohlédnout. Čekal, že dýchne i na něj. Ale sněžné ženěse roztřeseného a strachy téměř mrtvého mladíka zželelo. Přistoupila k němu a hlasem podobným meluzíně, řekla:

    "Neměj strach. Dnes v noci tě nechám být. Jsi příliš mladý na to, abys zemřel. Ale pamatuj: Nikdy a nikomu nesmíš povědět, cos viděl."

    Když pak Minokiči opatrně zvedl hlavu, démon už v chatě nebyl.

    Ráno nalezl Mosakuovo tělo zmrzlé na kost. Ale vánice už byla pryč, svítilo slunce a Minokiči si nebyl jist, zda-li se mu všechno jen nezdálo. Konečně, dveře mohl rozrazit náhlý poryv větru a Mosaku byl přece jen starý a už ne tak odolný.

    Přesto raději mlčel. Celý rok, během kterého přebral práci po svém mistru.

    Přišla další zima. Jednoho večera, kdy provincii Musashi opět postihla sněhová bouře, uslyšel Minokiči tiché klepání. Zvedl se a šel otevřít.

    Před domem stála dívka.

    "Zabloudila jsem ve vánici. Mohu se u vás ukrýt než bouře skončí?" prosila. Minokiči souhlasil – jak by ne, když z vlastní zkušenosti věděl, jak nebezpečné je trávit ten čas venku a navíc byla ta dívka pohledná. Kdo by s takovou nechtěl strávit noc pod jednou střechou.

    Pozval ji dovnitř a nabídl večeři. Jmenovala se Oyuki a když roztála, najedla se a uvolnila, zjistil Minokuči, že je docela zábavná. Vydrželi si povídat až do rána a když měla odejít, pozval ji ještě na snídani, potom na oběd a tak dlouho hledal výmluvy, až zůstala a za čas se vzali.

    Žili nejlépe, jak se v té studené zemi žít dá, pracovali a celkem se měli dobře. Za nějaký ten rok se jim narodilo dítě a potom ještě jedno. Oyuki byla veselá a Minokiči byl šťastný, čímž by celý příběh mohl skončit. Ale má ještě pokračování.

    To zase přišla zima (což se na většině rozumných planet přihodívá jednou ročně) a byla pořádná, jak byli v provincii Musashi zvyklí.

    Jednoho večera, kdy Oyuki seděla a šila a Minokiči seděl a koukal se na ní. A při téhle zábavě si najednou uvědomil, že mu tvář jeho manželky připadá známá. Po několika letech maželství by to mělo být normální u všech manželů, jenže dřevorubec se nemohl zbavit dojmu, že mu Oyukiin profil připomíná tvář někoho jiného.

    "Když takhle sedíš, připomínáš mi jednu ženu. Je to dávno, co jsem ji spatřil. Tehdy byla také zima." řekl nahlas.

    "Kdy to bylo?" zeptala se Oyuki. Dál se věnovala své práci, ale Minokiči měl pocit, že zpozorněla.

    "Nebylo mi ani dvacet, má lásko. Byl jsem učedníkem starého Mosakua, když nás v lese zastihla sněhová bouře." řekl. A protože to v něm už tolik let leželo, pokračoval dál.

    "Ukryli jsme se v chatě, jenže potom se tam objevila ona a ... Myslím, že to byla sněžná žena."

    Oyuki odložila šití.

    "A neříkala ti náhodou, že nemáš nikomu a nikdy vyprávět o tom, co s viděl?" zeptala se.

    "Ale ano," odpověděl Minokiči a pak se zarazil: "Co ty o tom můžeš vědět?"

    Oyuki vstala. Otočila se na svého muže a její tvář byla ledová a ledově bílá. Minokiči vydechl.

    "Ty jsi ... ty jsi ... "

    "Ano. A tys porušil má slova." řekla. Od jejích úst se vzneslo několik vloček.

    "Zabiješ mne?" zeptal se tiše.

    "Nemohu," vzdechla a na podlahu se snesla jinovatka. "Někdo se musí postarat o naše děti. Protože já musím odejít. Protože tys porušil má slova," zopakovala.


Neodcházej, chtěl vykřiknout vyděšený Minokiči, ale bylo už pozdě. Samy od sebe se otevřely dveře, dovnitř zavanul studený vítr a Oyuki zmizela.

Minokiči vyběhl ven, ale v hustém sněhu nemohl najít její stopy.

Od toho okamžiku ji nikdy nespatřil.

 

https://hyakumonogatari.files.wordpress.com/2013/12/mizuki_shigeru_yuki_onna.png

 

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

moc hezké

(Marunka, 7. 12. 2013 20:42)

To je moc pěkná legenda. Zajímalo by mě něco o kitsune. Bude nějaká článek ?

jee

(Cassidy, 18. 12. 2011 18:09)

Páni, to je dost nádherné, i když smutné..