Jdi na obsah Jdi na menu
Reklama
Založte webové stránky zdarma - eStránky.cz
 


sv. Václav

2. 8. 2011

vaclav3.jpg

 

Svatý Václav (asi 907 – 28. září 935) byl český kníže a světec, který je považován za hlavního patrona české země a symbol české státnosti.

Podle legend byl vychováván svou babičkou svatou Ludmilou a vzdělával se v písmu na Budči. Jako kníže, po porážce saským králem Jindřichem Ptáčníkem, dokázal zachovat suverenitu českého státu a založil chrám sv. Víta, hlavní kostel knížectví. Byl zavražděn ve (Staré) Boleslavi, sídle svého bratra Boleslava, který díky tomu převzal vládu. Po smrti začal být Václav uctíván jako svatý pro svou zbožnost (vlastnoruční pěstování vína a obilí pro svaté přijímání, péči o chudé, otroky a vězně, stavění kostelů, kácení model ap.) a posmrtné zázraky. Později se stal symbolem českého státu, např. v Kodexu vyšehradském, na mincích nebo na Myslbekově pomníku.

Není zcela vyloučeno ani datum úmrtí 28.září 929

 

sv_vaclav_francesco_trevisani.jpg

vražda sv. Václava

 

Původ

Kníže Václav byl synem knížete Vratislava a zřejmě jeho jediné manželky Drahomíry, která byla dcerou knížete Havolanů (polabští Slované). Jeho prarodiči byli první historicky doložený přemyslovský kníže Bořivoj I. a jeho žena svatá Ludmila.
Vztah k východofranské říši

Důležitým problémem Václavovy vlády se stal vztah k východofranské říši, nebo lépe řečeno, k tomu, co z ní v té době ještě zbývalo (především kmenová vévodství Sasko a Bavorsko). Nebyl pouze důsledkem událostí, které se odehrály za jeho vlády, ale výslednicí dlouhodobějšího vývoje situace v této oblasti.

Roku 895, po smrti Svatoplukově, odepřela „knížata Čechů“ poslušnost Velké Moravě (nástupcem byl Svatoplukův syn Mojmír II.) a uznala lenní závislost na východofranské říši, jejíž místo postupně zaujalo Bavorsko v čele s vévodou Arnulfem z rodu Liutpoldovců. České knížectví se tak za vlády knížat Spytihněva I. a Vratislava I. orientovalo na bavorské vládce, v nichž byla spatřována opora nejprve proti velkomoravské říši, později především proti Sasku. Saští vévodové expandovali směrem na východ proti polabským Slovanům (již počátkem 10. století napadli Lužické Srby a rychle si je podmanili), proto představovali pro Čechy vážné nebezpečí.

Situace v říši se začala měnit po roce 911, kdy vymřeli vládci z rodu Karlovců. Roku 919 byl východofranským králem zvolen saský vévoda Jindřich I. Ptáčník a brzy dosáhl uznání u dalších vévodů včetně Arnulfa Bavorského (921), kterému přiznal řadu privilegií.

Roku 928 sblížilo Arnulfa s Jindřichem příměří uzavřené s Maďary. Nastala otázka, jak se bude dále vyvíjet vztah českého knížectví k říši. Kníže Václav jistě neměl v úmyslu přenést přátelské vztahy, které ho vázaly k Bavorsku, na Sasko. Zbylé vazby knížectví na říši se začaly uvolňovat a Čechy se osamostatnily. To však nehodlali Jindřich s Arnulfem připustit.

Roku 929 vtrhla saská a bavorská vojska ze severu a jihozápadu do Čech. Útok nebyl očekáván, a tak útočící vojska pronikla celkem bez problémů až k Praze. Václav si nepřál, aby jeho země byla vypleněna a vydrancována, a raději se podrobil. Výsledkem jednání bylo podepsání mírové smlouvy, jak o pár let později zaznamenal saský kronikář Widukind z Corvey. Nikoliv placení obvyklého tributu, který slovanské kmeny platily od roku 806 do roku 840.
Tributum pacis (poplatek za mír)

Podle Palackého šlo prý o každoroční dávku ve výši 500 hřiven stříbra a 120 volů. Tento poplatek, o němž se nezmiňuje žádný ze soudobých kronikářů, ale teprve Kosmas, se platil nepravidelně do Bavorska v době vlády Karla Velikého a Ludvíka Pobožného (asi 806–840) a zřejmě byl pro některá knížata obnoven roku 895.

Podle Palackého se poplatek měl odvádět do Saska, a to nejen z přemyslovského panství ve středních Čechách, ale z celé země, za jejíhož reprezentanta Václava v říši pokládali (navzdory tomu, že zde stále ještě existovala další „knížata Čechů“) Tuto informaci F. Palackého vyvrátili historikové v roce 1993.[ Historik umění Jan Royt a další pohlížejí na svatého Václava jako na prozíravého panovníka, který nás zachránil před osudem polabských Slovanů na území dnešního Německa a dalších slovanských kmenů od Rujany po Berlín.

Widukind uvádí také informaci, že se kníže Václav králi Jindřichovi „poddal“. Starší historiografie od dob Palackého z toho odvozovala, že se Václav poddal říši, začal platit a poté nastalo postupné začleňování českého státu do jejího rámce.

Václav Novotný dokonce mylně[ soudil, že šlo o přijetí léna (to by však musel východofranský král potvrzovat české panovníky po jejich nastoupení na trůn, což se v 10. století nikdy nestalo). Ve skutečnosti se jednalo patrně jen o přímý osobní vztah, který byl obdobou vztahu Jindřicha Ptáčníka k ostatním vévodům v říši, spojenectví svého druhu (nelze chápat ve smyslu novodobých vojenských aliancí), kde stál jeden ze spojenců výš než druhý. Václav osobně ovšem díky tomuto vztahu mohl začít s budováním vlastní politiky, která by upevnila pozici knížectví doma i v zahraničí.

Jindřichovo uznání Václava za důležitého politického partnera k tomu bylo nezbytné a stalo se důležitou složkou Václavovy vlády v otázce církevní struktury v Českém knížectví. Václav mohl po upevnění vztahu s Jindřichem uspořádat církevní organizaci u nás. Pro ostatek sv. Víta, který od Jindřicha dostal, nechal Václav vystavět na Pražském hradě rotundu svatého Víta. Tím se spolu stali duchovně příbuznými. Spojenectví českého knížectví a Saska bylo velmi labilní záležitostí, stejně jako byly zatím nepevné a nehotové oba státní útvary.

 

 

lebka1.jpg

lebka sv. Václava (profil)

 

 

blanik.jpg

Legenda o Blaničtích rytířích

Blaník je opředen mnoha nejrůznějšími pověstmi, z nichž některé mají původ zřejmě již v keltských dobách. Pověst o vojsku bojovníků spících v nitru hory, odkud vyjedou na pomoc svému lidu, je rozšířena v celém keltském světě. Hlavní legenda vznikla patrně v 15. století mezi prostými lidmi na základě události, kdy bylo podivuhodným až zázračným způsobem na jihovýchodním úpatí Blaníka, u vesnice Býkovice, poraženo nepřátelské vojsko. Kolem roku 1470 o vojsku skrytém v hoře kázal Mikuláš z Vlásenice.

Obsah pověsti: Uvnitř hory odpočívá vojsko, které čeká, až bude českému národu nejhůře. Jeho velitelem je sám patron země České svatý Václav. Ve chvíli, kdy bude naše vlast v největší tísni, zazelená se suchý dub na Blaníku a pramen pod ním vydá tolik vody, že se studánka přeplní a voda poteče až po stráni dolů. Pak se v hoře otevře tzv. Veřejová skála, rytíři uvnitř se probudí z hlubokého spánku a pod vedením patrona české země vyrazí proti nepřátelům, porazí je a v Čechách nastane opět klid a mír.

Den uvnitř hory je dlouhý jako rok na povrchu. Alois Jirásek ve Starých pověstech českých píše o kováři, kterého pozval neznámý rytíř z Blaníku, aby mu v hoře okoval koně. Kovář šel a když dokončil svojí práci, dali mu rytíři pytel plný smetí. Ve zlosti pak kovář vysypal celý pytel pod kopcem. V Louňovicích se pak všichni divili, kam kovář na celý rok zmizel. Když pak vyprávěl, co se mu přihodilo, šáhl do pytle a nahmatal tři dukáty. Teprve v tu chvíli poznal, jakou udělal chybu, když pytel vysypal. Honem utíkal k hoře, ale nenašel ani dukáty, ani smetí.

Pozornost Blaníku a legendě o svatováclavskému vojsku znovu přineslo národní obrození. V dubnu 1868 při vylamování základního kamene pro Národní divadlo kamenický pomocník Václav Podbrdský z Louňovic udělal špatný krok a zřítil se z výšky 60 metrů. Přestože ho spolupracovnící viděli padat, jeho tělo se nikdy nenašlo a musel být tak po zákonem stanovené době prohlášen za mrtvého. Podbrdský se objevil až po 18 letech. U soudu ve Vlašimi se soudil s kamenickým mistrem Šolínem o zaplacení mzdy za vylomení základního kamene. Podbrdský soud vyhrál a musela mu být vyplacena dlužná mzda i s úroky. Případ vzbudil pozornost a Podbrdský byl postaven před vojenský soud pro podezření z vyhýbání se vojenské službě. Před soudem vypověděl, že po dopadu se probral ve velkém klenutém sále, kde jej přivítala krásná dívka. Cítil se najednou jako jiný člověk, jako by byl studovaný a učený. Postupně se zde setkal s Cyrilem a Metodějem, Karlem IV., Janem Husem a dalšími. S některými prý dokonce telepaticky mluvil. Jejich řeči prý nerozumněl, myšlenkám ano. Na závěr se velikáni za zvuků staroslověnského chorálu odebrali zpět do nitra hory a krásná dívka - Génius Čech - se s Václavem Podbrdským rozloučila. Poté se vznesla ke stropu, kde se změnila v jasnou letní oblohu. Podle Václava Podbrského to vše mělo trvat 18 hodin, když však vyšel z Blaníku ven, zjistil, že uplynulo 18 let. Vojenský soud kameníkovo vysvětlení fakticky přijal. Označil jej však za fixní ideu. Podbrdského za uniknutí vojenské službě však nijak nepotrestal.

Od roku 1989 se zde pravidelně pořádají Svatováclavské slavnosti, kdy na svůj svátek sjíždí z Velkého Blaníku na bílem koni sv. Václav s doprovodem svých vojáků na louňovické náměstí, kde se konají vlastní oslavy.

 

 

lebka2.jpg

lebka sv. Václava (anfas)

 

prilba.jpg

přilba sv. Václava

 

mec.jpg

meč sv. Václava

 

bysta.jpg

bysta sv. Václava (s části čelistní kosti uvnitř)

 

socha.jpg

socha sv. Václava na Václavském náměstí