Jdi na obsah Jdi na menu
 


Kašperk-pověst

18. 8. 2011

https://upload.wikimedia.org/wikipedia/commons/7/70/Severn%C3%AD_strana_hradu_Ka%C5%A1perk_p%C5%99i_pohledu_ze_Sedla.jpg

 

Šumavské hory, pnoucí se jižně od Sušice, chovaly odedávna ve svých útrobách hojnost ryzího zlata. Když tu zlatokopové našli jednoho dne celý balvan zlata, poslali jej do Prahy císaři Karlu IV., jenž v té době nad Čechami vládl.
 Císař potěšen tímto darem povýšil osadu zlatokopů na město a sám přijel shlédnout zlaté hory a zaloviti si v starých, tmavých hvozdech, kterými hory byly pokryty.
 Přicházeli k němu horníci a přednášeli svoje žaloby a prosby. Dobře prý by jim bylo pod vládou moudrého, laskavého císaře – otce poddaných - kdyby loupeživé hordy nepřepadaly bezbranných horníků, kdyby tu v kraji stál pevný hrad, který by střežil ovoce jejich přičinění. A pak – kde je zlato, tam se i ďábel stěhuje a o duši lidskou usiluje. Těžký boj s mocí ďáblů, kteří se krajem prohánějí a maří tu dílo kovkopů. Zadumal se císař nad žalobami zlatokopů, vsedl na kůň a pustil se do hloubi temných hvozdů. Sám a sám jede, stále dále a dále od své družiny, táborem rozložené na pokraji lesa.
 Chtěl býti sám, chtěl uvážiti, kde by tu bylo nejlépe zbudovati pevný, mocný hrad k ochraně zlatých hor. Balvany skutálené s temen skal, kmeny smrků vichřicí vyvrácených leží mu v cestě, jako by jich byl sám ďábel v tato místa naválel, aby vládci země zabránil vstup v tajemné lůno hor. Hůře a hůře prodírá se císař kupředu, s koně sesedá, k stromu jej váže. Přelézá přes balvany a drásavými křovinami dere se dále tím směrem, kde nad lesem k obloze stoupá sloup nažloutlého, čpavého dýmu.

  Vyšel císař z lesa – a jaké překvapení! Uprostřed dolinky, obstoupené lesy, dřevěná chatrč stojí, na paloučku vedle ní popásá se kráva, za chatrčí na pokraji lesa vysoký milíř dýmá. Nad dolinou směrem k jihu zdvíhá se horský hřbet, na němž šumí javorový les, a nad něj ještě výše ční skalnaté témě. Tam se zrak císařův pozastavil a na tvářích mu zahrál spokojený úsměv.
 Mezitím, co se císař nořil v úvahy, komu by měl dáti zbudovati hrad na této skále, vyšel z chatrče starý muž osmahlých, hubených tváří. Byl to uhlíř který se usadil uprostřed lesů a uhlí tu pálil. Uchopil lopatu, zamířil k milíři, aby naň přihodil země.
 Sotva však udělal několik kroků, zarazil se, jako by ho cosi polekalo. Odhodil lopatu, popadl poleno s hranice dříví, počal jím divoce mávati, jakoby ho kohosi bil. „Šílenec“ – myslí si císař. Obrátil kroky své k chaloupce, zavolal na uhlíře : „ Hej, co to tropíš, člověče pošetilý ?“ „Och, zlou já mám práci, vzácný cizinče!“ odpovídal uhlíř, stíraje pot s horkého čela. „S čertem se biji na život a na smrt. Zasedl si na mne, nebohého starce, usmyslil si, že mne vystrnadí z doliny. Nemocemi mne stíhá, blesky posílá na moji chatu, milíře mi rozhazuje i jinak je ničí. Nyní jsem ho však uchopil za jeho ohnivý ohon a na místě se s ním vypořádám!“ vzkřikl stařec hněvivě a začal znovu bušiti polenem do neviditelného nepřítele. Vtom rozlehla se hromová rána, oblohu zastřely mraky, den proměnil se v noc. Prudký vítr zavál dolinou, až se stromy rozkývaly jako stébla trav, a v zápětí zaduněla země od pádu jejich těžkých těl.
 Císař vběhl do chatrče, aby v ní přečkal bouři. Venku dále burácí hrom, vichřice vyje jak zbloudilý, hladový pes. Kdosi venku sténá….Naříká to starý uhlíř či snad satan, jehož uhlíř bije? Císař v rozechvění pohlíží ven do tmy a řádění živlů naslouchá.
 Pojednou se mu zdá, že vítr slehá a bouře že slábne. V okénku místo klikatých blesků, sjíždějících k zemi jak ohnivé šípy, objevuje se zase bílé světlo denní. Je po bouři, nastává opět klidný den, jaký předtím byl. Jen vyvrácené stromy a zurážené větve svědčí, jak kruté byly právě zašlé chvíle. „Kde je stařec?“ ohlíží se císař starostlivě, vycházeje z chatrče na svěží horský vzduch. Hle, tu na zápraží leží s obličejem zčernalým a ožehlým bleskem, nehybný, bezvládný, mrtev. V pohnutí postál císař nad jeho mrtvolou
---- Proč opět zvítězilo zlo nad dobrem, ďábel nad člověkem ?----
 Z dálky ozvalo se zaštěkání psů a po chvíli zvuky loveckého rohu. ---- Hledají mne, jdou po mé stopě ---- pomyslil si císař.
Postál, počkal, až přišla jeho družina k chatrči uhlířově, a pak, pověděv jí, čeho tu byl svědkem, ukázal na temeno hory, pnoucí se nad dolinou.
 „Tam nechť stojí nový, pevný hrad! Ať střeží klidu kraje proti moci nečistých a chrání zlatých hor! A na památku toho, že jsem sám šťastně vyvázl na tomto místě z osidel ďábla, ať nese moje jméno!“ Splnila se vůle králova. Stavitel Vít Hedvábný začal tu roku 1356 stavěti pevný hrad a v pěti letech dokončil veliké to dílo. Leč čert jakoby nadále bojoval s hradními pány o svůj bývalý úděl. Na tucty rytířů se tu vystřídalo, Kašperk ( Karlsburg ---Karlsberg ---Kašperk) pustl a stával se děsivým přízrakem, o němž obyvatelstvo horských vsí a samot bájilo, že jest zaklet a sídlem čertovské chasy, pročež lépe na celou míli se mu vyhnouti…

Zakletý duch krásné paní

 Snad každý hrad je opředen pověstmi o krásných dívkách, tu zazděných zlým otcem, ondy skokem z hradní věže řešících nešťastnou lásku, jejichž duch po staletí bloudí po hradních prostorách, čekaje na vysvobození. Není tomu jinak ani u hradu Kašperku.
 Bylo – nebylo, kdysi z levé hradní věže bylo vídat bledou, krásnou paní, která držela v ruce zlatý klíč a tímto klíčem kynula kolemjdoucím.
 Jeden muž hradní stráže se odvážil a vstoupil za přízrakem do sklepení, kam jej bílá paní s prstem na ústech a vybízejíc tak k mlčení, dovedla. Zde mu vtiskla klíč do dlaně a mlčky ukázala na velkou černou truhlu v koutě. Sotva však truhlu muž odemkl, sama se s rachotem otevřela a vyskočil z ní velký černý pes. Muž s výkřikem hrůzy odskočil. V tu ránu vše zmizelo, i smutný, plačící stín krásné paní zmizel ve skále.

Proč v Kašperských Horách o pouti prší

Inu to proto, že jsou prokleté. Kdysi byly dvě cikánky chodících po domech a nabízejících věštecké služby, obviněny z krádeže, a na Šibeničním vrchu pro výstrahu zbičovány i jinak tělesně týrány. Starší z nich město proklela trojí kletbou :


 Třikrát město vyhoří, bohatství jeho zlatých dolů se ztratí a každý jarmark, který byl
 zdrojem městských příjmů, bude poznamenán prudkými lijáky.

Až mnohem později byl kočovným cikánům k táboření určen prostor za městem, dodnes nesoucí jméno „Na Cikánce“…

 

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář