Temné prachovské skály
Pověst 1. O Pelíškovi
Nejčastěji jste ho mohli potkat právě v náručí Prachovských skal v jeskyňce. Tam měl krásný výhled do Krkonoš, Jizerských hor, na Kozákov a na Bezděz.
Jeho největší pýchou byla zahrádka, ve které pěstoval spoustu květinek. Ty mu věnoval sám moudrý Krakonoš. Léčivé mateřídoušky a kontryhely sbíral na čaj. Na jaře pečoval u potůčku o sněhobílé bledulky a konvalinky, jasně žluté upolíny a blatouchy. Přes léto vykvétala vzácná astra chlumní a na podzim zbarvily zahrádku jedovaté fialové ocúny. To byla podívaná!!!
Jednoho dne se však Pelíšek vrátil domů a když spatřil svoji zahrádku, dostal veliký vztek! Květinky vytrhané, tráva pošlapaná!
“ To tedy ne!,” rozzlobil se Pelíšek,” moji zahrádku mi nikdo ničit nebude! Jen až já zjistím, kdo to udělal!!!” Jeho hněv se nesl údolím jako nekonečná ozvěna mezi skalami.
Večer se Pelíšek nenápadně připlížil pod okna vesnického hostince a naslouchal hlasitým rozhovorům.
“ Pánové, teď vám povím něco, o čem nevíte! Zdejší rytíř Čéč nás zve na svoje panství! Prý má něco, co ještě nikdo nikdy neviděl!,” prohlásil menší muž.
Druhý, větší, vstal od stolu, a řekl:” Vždyť už to ví celý kraj! Rytíř Čéč získal někde velmi krásné květiny a chce se jimi pochlubit!”
Všichni se rozesmáli:” Jinak by nás na hrad nezval!”
To Pelíškovi stačilo! “Ta nespravedlnost, o kterou nyní pan Čéč opírá svoji slávu, musí být přece spravedlivě potrestána!”
Tu noc měl Pelíšek napilno. Pobíhal po kraji sem a tam a chytal do váčku světlušky, které mu slíbily pomoc. Přes den je ještě opatrně, aby neulétly, spočítal.
Jakmile se setmělo, šel Pelíšek na hlavní cestu, která vedla do Čéčova panství. Měsíc už stál vysoko na nebi, údolím se neslo houkání sov. Tu však noční klid přerušilo blížící se koňské spřežení.
“ Už jede, už přijíždí,” zaradoval se Pelíšek,”teď máte, světlušky, cestu volnou.” Světlušky vylétly a rozžhly svá světýlka podél cesty. Pelíšek rychle utíkal k rybníku a nezapomínal pokládat malá světýlka na trávu. Poslední světlušky, ty, které nejvíce svítily, vzlétly nad rybník. Tak byla pro pana Čéče přichystána osvícená cesta až do rybníka.
Pelíšek se schoval do rákosí a netrpělivě čekal! Rytíř Čéč marně natahoval ruce po zářivých světýlkách. Jak rád by je měl doma, na své nové zahrádce! Vůz sjel z cesty a přímo do rybníka!!! Pelíšek už jenom slyšel, jak pan Čéč kleje na celý svět, jak se zlobí i na ty malé světlušky. Pelíšek se rozesmál tak, že pan Čéč rázem pochopil, kdo mu tuto cestu přichystal.
Do tiché a klidné noci zaznělo Pelíškovo ponaučení:” Nerabuj přírodu, nechceš-li mít škodu!”
Tuto větu si již pan Čéč pamatoval až do konce svého života.
Vylezl z rybníka, třásl se zimou. Na cestě zahlédl Pelíška a zavolal na něj:” Pojď, já ti všechny květiny vrátím.”
“ Nechte si je, pane, ale starejte se o ně tak dobře, jako já,” odvětil Pelíšek a odešel do své jeskyně.
Ráno se Pelíšek rozhodl, že půjde ke Krakonošovi. Ten mu věnoval nové květinky. A v Prachovských skalách opět zářila Pelíškova zahrádka, které už nikdy nikdo neublížil!
Když zavítáte do Prachovských skal, určitě si všimnete i Pelíškovy zahrádky! A možná že i vy sami znáte místa plná krásných květinek. A až se jim budete na výletech obdivovat, nezapomínejte na Pelíškovo ponaučení! zdroj
Pověst 2. - čertova kuchyně
Rozhodl se jednou čert, že půjde na svět a přivede odtud tolik hříšných duší, že budou v nebi až závidět. Přišel také do jičínského kraje - ve dne se před lidmi ukrýval, protože by ho byl každý poznal, teprve za soumraku putoval od vesnice k vesnici a pásl po lidských duších. Ale sotva doznělo klekání, lidé zašli do svých domovů a nikdo se venku neukázal. I usmyslil si čert, že vpadne do pokojných domů za noci a ze spánku lid odnese. Ale chtěl-li někde překročit práh, bylo mu jakoby vstoupil na nůž. Každý práh byl poznamenán svěcenou vodou, a tak zlý duch neměl nikde do stavení přístupu.
Proto rozhněván došel do hlubokých Prachovských skal. Vzal do ruky kámen, stiskl jej tak silně, až se mu v dlani vznítil. Založil oheň a hřál se teplem, jaké mu na světě tolik scházelo. Pak hledal, kde by si odpočinul. Kameny byly tvrdé i pro ďáblovo tělo, proto se ohlížel po silném stromu, v jehož větvích by se skryl a jeden mrzutý den přespal. Nedaleko odtud našel mohutnou jedli. Vylezl na ni a znaven dlouhou, marnou poutí usnul.
Šel tudy člověk a sbíral jahody. Jakmile spatřil na stromě ďábla, pokřižoval se a zvolal: „Pánbůh s námi a zlé pryč!“ Čert procitl, zařval, až se skály třásly, a v ohni a blescích zmizel.
Ale strom, na kterém seděl,, se zkřivil pod jeho tíží v podivný tvar. Kmen nad kořenem se prohnul v podobu podkovy, ale výše se opět pial rovně do značné výše. Dlouho stával na krajním skalisku tento mohutný, zvlášť křivý strom. Nikdo neměl odvahy jej skácet. Až jednou, za prudké bouře byl sražen bleskem. Spálené místo, kde si čert topil, bylo dlouho také vidět a lidé si vyprávěli, že prý si tu vařil.
Těmto místům od nepaměti lid říká Čertova kuchyně.
Pověst 3 - Čertova ruka
V hruboskalských tajemnostech má rozsáhlý skalní pískovcový ostrov zvaný Čertova ruka status VIP. Jelikož má podobné vlastnosti jako nedobytná skaliska, na nichž stály hrady Valdštejn nebo Skála, i na něm se nacházejí stopy po dávném hrádku. Ale vzhledem ke zvláštním nálezům, o nichž se zmiňuje informační tabule u modré značky, procházela Čertova ruka snad všemi historickými dobami pravěku jako vyjímečné kultovní místo. Křesťanství tuto vyjímečnost potvrdilo lidovou pověstí o sv.Prokopovi, nutícím orat čerta tak důkladně, až na skalní stěně zůstal otisk čertí dlaně. Traduje se, že čertovými se obvykle nazývala místa silně zavánějící pohanskými božstvy.
Od zrození prvních turistických průvodců je v otázce, proč se Čertově ruce říká Čertova ruka, jasno. Uvádí to i sám V.Durych knize o Českém ráji z r.1886: "Jdeme dále a netrvá to ani deset minut a již prohlédají na nás z lesnatého úvalu, děsně krásné skupiny skal, z nichž jedna má název "Čertova ruka". Skála ta, která vyniká v divoké té rokli, na pravé straně, má na sobě podobu červené ruky, o šesti prstech a několik červených skvrn. Ve skutečnosti jest ona hříčka přírody velikou mušlí, která je i z daleka zřetelně k pozorování, lid ale pro bizarnosť oněch skal a pro neobyčejný úkaz v příčině onoho nadbytečného šestého prstu, obetkal ono skalní údolí znárodnělou pověstí a skále oné dal název "Čertova ruka". O tom, že se podoba ruky v členitých a zvětralých stěnách pro nezasvěcence nehledá snadno, ani slovo. Naopak se zdůrazňuje její zřetelná viditelnost.
Když se budeme snažit najít něco průbojnějšího, co by název Čertova ruka pro rozlehlý skalní ostrov ospravedlnilo namísto nevýrazné rudé skvrny, nemusíme se rozhlížet příliš důkladně. Stačí vystoupit po Angrově stezce, a tedy po modré značce, na Janovu vyhlídku. Z Janovy vyhlídky je nádherný rozhled na krajinu ke Kozákovu, na oblast Maják, a hlavně na boční srázy Čertovy ruky. Na první pohled zaujme bizarní tvar rozložité věže nazvané Velká Bašta, a začneme počítat: první prst, druhý prst, třetí ... malíček se už udrobil. Velká Bašta se před očima proměňuje v podobu gigantické tlapy jakési podzemní bytosti, tlapy vyrůstající ze země v pohybu něco zachytit a stáhnout dolů pod zem, třeba neopatrně nízko letící vyhlídkové letadlo.
Možná, že tohle je ta "čertova" ruka, od které bylo kdysi potřeba odvrátit pozornost zarputilých pohanů. Nebylo by přece nic zvláštního, kdyby obyvatelstvo v dávných dobách cítilo k podzemní bytosti, zkoumající, jestli na povrchu Země neprší, uctivý respekt a posvátnou náklonnost. Palec gigantické ruky tvoří reliéf ženské postavy v dlouhé říze, držící na levé ruce bílého sokola. Sokol se spíše než jako dravec tváří jako vyplašená slepice, ale u nás romantiků taková nepatrnost nehraje roli.
Náhorní plošina Čertovy ruky je pro veřejnost nepřístupná. Ale netřeba želet, nahoře není nic, co by se nedalo prohlédnout zoomem digitálního fotoaparátu. Zajímavější je to, co se nachází kolem skalního masívu dole. Dnes vedou kolem Čertovy ruky trasy turistických značek - žlutá od Podháje na Valdštejn kolem "Krokodýla", a modrá, která se točí kolem sedmihorských pramenů a pod Čertovu ruku přichází průchodem pod vyhlídkou u Lvíčka.
Když si odmyslíme současné cesty obtáčející masív, a hlavně proraženou skalní stěnu u "Krokodýla", zůstane jako jediný možný přístup (například pro druidy, kteří snad s bohatou kultovní minulostí Čertovy ruky souvisejí rovněž), od Pelešan podle pramene, který začíná u další známé hruboskalské pamětihodnosti - u balvanu zvaného Bažináč.
Podoba Bažináče se opakuje i v podobě dalších balvanů, volně roztroušených kolem Čertovy ruky. Závěr zní - pokud se vydáme od pramene potůčku, vyvěrajícího pod Bažináčem, odmyslíme si asfaltovou cestu a necháme se volně vést balvany, osamoceně ležícími v lese pod stěnou jak poražené stély, zavedou nás jeden po druhém přímo pod gigantickou ruku. Původní pohanské cestovní značení nebo náhoda?
Nádherně magicky vypadá spojení srpku Měsíce s tajemnou kamennou rukou...
V každém případě si můžeme být jisti, že když postojíme pod až neskutečným přírodním divadlem, který Čertova ruka nabízí, nic než pocit posvátnosti nás nemůže napadnout. A když ještě přijdeme v čase, kdy dravci učí létat mláďata ze skály na skálu, budeme si ten pocit dlouho pamatovat! zdroj