Pripyat - nukleární město duchů
následující článek byl převzat zdroj naleznette zde
Pripyat, město duchů, které zažilo svůj zrod, rozkvět ale největší slávy se dočkalo až po své "smrti". Mluvím o městě, které se nachází jen pár kilometrů od dějiště jedné z největších katastrof, které postihly svět. Toto byl můj cíl.
Už uběhlo přes rok co jsem se částečně podělil o své zkušenosti na diskusním fóru na téma návštěvy černobylské atomové elektrárny. Jelikož motorkám se věnuji již více let a zavedli mě na mnoho zajímavých míst, tak ani tentokrát jsem se nedostal na toto místo jinak než přes motorky, i když v pravém slova smyslu to nebyl motovýlet. Kdysi dávno jsem četl příběh motorkářka Eleny Filatovej, která navštívila zamořenou zónu na motorce. Dodnes si pamatuji ty řádky textu, kde psala jak se prohání na liduprázdných ulicích a jediné co bylo slyšet byl řev motoru odrážející se od stěn paneláků. Tento text byl výzvou i pro mě, protože mě tam táhlo to tajemství opuštěného místa. Dnes vím, že autorka toho textu trošičku prikrášlila skutečnost, neboť vjezd na motocyklech je do zóny přísně zakázán kvůli víření prachu, ale neubralo mi to sil naplnit mou touhu po informacích z "první ruky", a tak mi 25. ledna 2008 zóna vyprávěla svůj příběh. V následujících řádcích se vám ho pokusím přetlumočit.
S myšlenkou návštěvy Černobylské atomové elektrárny jsem si pohrával již delší dobu. Byla to téma, která mě lákala každý rok, když si svět připomínal výročí černobylské katastrofy. Po Vánocích v roce 2007 jsem konečně nabral odvahu i dostatek informací a rozhodl jsem se vydat na průzkum tohoto místa, které bylo již nespočet krát popsáno, a které stále jakoby lákalo lidi "nezodpovězených" otázkami.
Dne 23. ledna 2008 o 6:00 se vydávám s mým spolucestovateľom na ranní spoj z Košic do Michalovců, kde přestoupíte na autobus, který nás přepravil do ukrajinského Užhorodu a odpoledne už odpočíváme v kupé pravidelného vlaku na trase Užhorod - Kyjev. Cesta byla dost dlouhá jelikož ve vlaku jsme strávili asi 17 hodin, ale nakonec jsme se přece jen probudili druhý den o sedmé do deštivého a chladného rána. Jelikož jsme byli v ukrajinském velkoměstě poprvé, tak jsme ani neměli potuchy kde hledat nějaké cenově přijatelné ubytování. Staničná ubytovna byla beznadějně plná ale dopoledne se na stanici objevili baby, které nabízely ubytování na privátu. Nakonec jsme zjednali ubytování pouze jednu zastávku metrem od železniční stanice, což bylo pro nás důležité, protože následující den to mělo být místo setkání se zbývajícími lidmi směřujícími spolu s námi do zamořené zóny. Zbytek dne jsme věnovali toulkám po památkách města.
V pátek 25. ledna nám zvoní budík ještě za tmy a my si násilím dáváme snídani a pobíráte se na místo setkání. Skupinu také minibus jsme našli rychle ao 7:30 místního času se pohýňame směr Černobyl. Počasí je pod psa a tak si cestu krátíme díváním dokumentárních filmů o černobylské atomové elektrárně, ale ao necelé dvě hodiny už stojíme na prvním kontrolním bodě Dityatki. Dáváme první fotky a probíhá kontrola dokladů a pasů. Filmy už přestaly být zajímavé a všichni pozorně sledujeme ubíhající krajinu, která je absolutně plochá s písčitým podkladem. Cesty jsou zde rovné jako pravítko a mimořádně široké. Za pár minut stojíme uprostřed lesa a až později si všímám, že to, co je nyní les, byla kdysi vesnice. Nachází se zde pár domů, které jsou však již ve špatném stavu. O pár kilometrů dále vcházíme do vesnice s celosvětově známým názvem Černobyl. V této obci žilo původně až 15 tisíc obyvatel ale v současnosti je vystěhována a bývá zde přibližně 6000 pracovníků zóny, kteří se střídají v dvoutýdenních turnusech. Budovy jsou částečně zchátralé a nic nenasvědčuje tomu, že by tu měl být život, ale kde tu na ulici vidět parkovat auto. V obci nic mimořádného není kromě památníku místním hasičům, dvou "magazínů" na bývalé autobusové nádraží a informační agentury, kde později dostáváme výklad o tom, co se událo a děje v zóně, jak probíhá monitorování a také základní bezpečnostní pokyny. Po nákupu jídla a vodky sedáme do mikrobusu a přesouváme se do informační budovy, která se nachází přímo v objektu elektrárny s výhledem na obávaný sarkofág. Po cestě máme ještě zastávku u vesnice kopáči, z níž dnes už zůstala jen budova školky. Zbytek vesnice v rámci experimentu zahrabali pod zem. Elektrárna nás vítá sochou Prométheem, který byl kdysi symbolem města Pripyat, ale později ho přemístili ke památníku v objektu elektrárny. Každým krokem blíž k sarkofágu radiace rapidně stoupá. V místnosti kde je rozložitelný maketa sarkofágu dostáváme podrobnější výklad o průběhu katastrofy, ale protože vše je v ruštině tak zachycuje pouze útržky.
Je už 12 hodin ale počasí se vůbec nezlepšuje a stále je tání a do toho střídavě prší. Mokrého sněhu je místy tak 25 cm a nás čeká celé odpoledne pěší průzkum města Pripyat. Město se nachází jen 1,5 km vzdušnou čarou od elektrárny a bylo postaveno v roce 1970. Toto město mělo být výkladní skříní SSSR, protože většinou tam žili inženýři a pracovníci elektrárny se svými rodinami. Po havárii bylo místo vysídlené a bylo postaveno podobné město z názvem Slavutyč, které se nachází přibližně 30km severovýchodně od elektrárny. V době evakuace město obývalo do 55 tisíc obyvatel.
Při vstupu do města je rampa a kolem ostnatý drát, který už dávno neplní svou funkci. Z maringotky vylezli dva mladí vojáci a znovu zkontrolovali všechny papíry a dokumenty. Po této kontrole jsme již vešli do města duchů. Nasadili jsme si respirátory a vydali se na prohlídku opuštěných ulic města.
Naší první zastávkou při obhlídce města bylo známo ruské kolo, které se mělo roztočit na 1. května roku 1986. Jen několik metrů dál jsou zase zrezivělé elektrické autíčka, při kterých dozimetry praskaly velmi intenzivně a naměřili jsme zde i nejvyšší radiaci během naší prohlídky. Prošli jsme několik objektů, mezi nimiž byla škola, divadlo, plovárna, tělocvična, nemocnice, přístav, ale i policejní stanice s věznicí. Vše co mělo nějakou hodnotu však už "změnilo" majitele, a tak byl docela běžný jev, že chyběly hliníková okna a radiátory ale i jiné věci. Ve všech budovách je velký nepořádek, protože hledači cenností nic nepřehlédli. V bytech se nachází většinou postel, skříň a plynový sporák, ale jinak nic jiného co by nějak zlepšili soudržnost obraz života obyvatel města před výbuchem. Ulice města jsou již značně zarostlé a také na širších ulicích je přejezd jen na jedno auto.
Příroda a vegetace nahradila lidí a postupně přebírají kontrolu nad železobetonovými stavbami, které všichni dobře známe ze slovenského sídlišť. Celkově nám prohlídka města zabrala celé odpoledne a byla to už tak trošku otrava, protože jsme byli všichni pořádně promočení. Kolem 18-té hodiny večer jsme si dali pořádnou večeři v černobylské informační agentuře a vydali se plní dojmů zpět do Kyjeva. Tento dlouhý den se pro náš skončil večer na bytě při lahvi vodky a vyprávění zážitků a postřehů ze zóny.
Pocity po návštěvě tohoto místa mě každý jiné, ale já jsem byl především zklamaný, protože jsem se nedozvěděl to, kvůli čemu jsem tam šel. Zajímaly mě různé detaily a maličkosti ale i "díky" řečové bariéře jsem se toho hodně nedozvěděl. Ve městě byste darmo hledali něco, co by ve vás myslí přeneslo do doby před havárií, neboť vše je beznadějně rozkradeny a zničeny. Jediná pozoruhodná věc je vypořádání se přírody s betonovým "narušitelem". I když jsem si původně myslel, že toto místo ještě jednou navštívím, tak dnes jsem už rozhodnut ho víc nenavštívit, protože 90% informací a fotodokumentace se nachází na internetu a nic víc z toho "záhadného" tam není. Doufám, že tento článek povzbudí ty co jsou odhodláni tam jít az mé zkušenosti mohou vidět, že je to dostupné i pro běžné smrtelníky. A pro ty, co o tento druh cestování zájem nemáte doufám, že jsem vám pomohl přiblížit obraz zamořené zóny po 23 letech.
konec přejaté části
Město si "zahrálo" ve hrách
super
(666, 27. 8. 2013 16:05)